A jdeme do finále

Už je to tak, den odjezdu se blíží mílovými kroky. Ale stále máme před sebou ještě tři týdny, dost času na nějaké to dobrodružství :)

Oba moji chlebodárci už ví, že končím. Poslední pracovní den vychází, tak nějak symbolicky, na pátek třináctého :) Na jednu stranu to bude smutný den, protože se budeme loučit a většinu lidí už asi nikdy neuvidíme. Na druhou stranu to bude veselý den, protože se vydáme na čtrnáctidenní putování po Kanadě zpět do Toronta.

Všichni kolegové, kteří zaregistrovali můj odchod, mi říkají, že jim budu chybět. No, nejsem naivní, je mi jasné, že se jedná spíš o společenskou frázi „I`ll miss you“. Ale některým to docela věřím :) Třeba kolega Sergej, původem z Ukrajiny. Myslím, že si mě docela oblíbil. Zřejmě proto, že jsem z Evropy, něco málo jsem mu rozuměla, a že byl jako malý v Brně :) Protože má doma dvě dcery, tak měl tendenci mi radit a pomáhat. Což jsem několikrát ocenila. A nebo dvě kamarádky Ana a Kenia z Dominikánské republiky. Jsou tady na rok v rámci Working holiday, stejně jako my. Strašně přátelské, milé a energické holky (holt španělská krev). Vzájemně jsme se pozvaly do našich domovin, tak třeba se k nim někdy podívám, prohřát si kosti :) Z restaurace to jsou asi kuchaři Sunil z Fidži a Anass z Maroka. Sunil si pořád kupuje losy a sází a čeká, kdy vyhraje. A prý až vyhraje hodně peněz, tak přijede do České republiky. Něco mi říká, že už ho taky nikdy neuvidím :) To se spíš příhodí, že já navštívím Fidži :). Anass je zase jediný cizinec, na kterého jsem tady narazila, s podobnými názory na Kanadu. No a v neposlední řadě bratr od našeho domácího. Bude mu už padesát, ale chování občas tak něco mezi dvaceti až třiceti :) Ten nás zase zve do Vietnamu. No, není to jedinečná šance poznat zemi našich „milých a pracovitých spoluobčanů“? :))

Prostě shrnuto, sečteno a podtrženo – pozvánek je hodně (k tomu ještě i nějaké z Toronta), a i já zvu kama jdu. Takže šance na zahraniční výlet či hosta je :)

Asi dva týdny zpátky se mi přihodila zajímavá náhoda. Teda náhoda, on za to mohl spíš právě Sergej. Říkal mi, že jedna recepční Andrea má rodiče Čechy. Tak jsem ji oslovila v kuchyňce a ona to fakt byla pravda. Celým jménem se jmenuje Andrea Nezval :) Její rodiče emigrovali nejprve do Austrálie, kde se potom ona narodila, a pak se přesunuli do Kanady. Česky moc neumí, ale prý víc rozumí než mluví, tak jsem na ni občas něco prohodila :) Opravdu milé setkání.

Nezapomenutelné Las Vegas

Na výlet do Las Vegas, města uprostřed ničeho, teda vlastně pustiny :) budeme vzpomínat asi ze všech nejvíc. Ne ani tak kvůli městu samotnému, ale spíš kvůli tomu co všechno se nám přihodilo.

Letěly jsme opět  ze Seattlu, jak jinak (z Kanady je to o dost dražší). Už ze zkušenosti jsme věděly, že musíme zamaskovat jídlo na cestu na letiště tak, aby bylo co nejvíce nápadné na skeneru na hranicích z USA. Takže jablka jsme zbavily jadérek a rozčtvrtily, bagety jsme namazaly a rozčtvrtily, pamlsky jsme si nacpaly do kapes (bundy totiž nekontrolovali). A na hranicích jsme prošly bez probému. Romča dokonce nechala část jídla v autobuse pod sedadlem, taky na to nikdo nepřišel. Prostě Čecha ani Amíci nedostanou :) Jízdenky jsme měly koupené v akci přes Groupon (náš Slevomat) jenom do centra Seattlu, ne až na letiště. Zůstaly jsme však sedět, k ničemu jsme se nehlásily a prošlo to taky, řidič nás dovezl až tam :) Tentokrát jsme na letadlo čekaly kratší dobu a před půlnocí jsme byly v Las Vegas.

Noc jsme strávily na ulici :) Na hlavní tříde s názvem Strip, kde se nachází všechny hlavní hotely, všechna kasína a bary. Prostě to nejdůležitější (v podstatě to jediné) z Las Vegas. Prošly jsme tam a zpátky a celkem nás překvapilo, že tam nebylo zas až tak rušno, jak jsme čekaly. Je sice pravda, že už bylo hodně po půlnoci, respektive nad ránem, ale v takovém městě hříchů by se dalo čekat, že se nechodí spát nikdy. Asi byli všichni v kasínech. Procházka tam a zpátky nám nakonec zabrala v podstatě zbytek noci a ráno v šest jsme byly nachystané na výlet do Grand Canyonu. Po probdělé noci dalo ze začátku docela zabrat zůstat alespoň občas vzhůru abych mohla sledovat krajinu. Ale pak to přešlo a už se mi ani spát nechtělo.

Grand Canyon, několikakilometrová díra vytvořená řekou Colorado, leží ve státě Arizona. Když slyším jméno tohoto státu, představím si prérie, teplo, všudypřítomný prach. A ne sníh! Podle předpovědi bylo krásně teplo, slunečno a bezmračno před a po našem výletě. Co čert nechtěl, v den naší návštěvy byla zrovna zima jak v ruském filmu a sněžilo jak o život. No co se dá dělat, počasí člověk neovlivní. Na druhou stranu, ne každému se poštěstí vidět Grand Canyon zasněžený :) A to jsme to ještě docela vychytaly s oblečením. Byli tam tací, kteří byli úplně mimo – v kraťasech a žabkách :) V každém případě je to nádherný přírodní útvar, ta hloubka a ta rozloha. No, prostě jedním slovem – úžasný! V obchodě se suvenýry jsem si koupila do sbírky další semínka. Tentokrát rostliny nazývané Joshua Tree. Jsem zvědavá, jak mi to doma poroste. Ze San Franciska jsem si dovezla semínka Sekvoje a z Kanady si povezu semínka Javoru,  a nesmím zapomenout na nelegálně převezená semínka palem, která jsem posbírala na zemi v obou městech a Ginkgo-biloby utržená v Torontu :)

Po návratu zpět jsme se ubytovaly a protože v ceně byl i neomezený vstup na vyhlídkovou věž, která je součástí hotelu, vyrazily jsme tam. I když jsme byly zralé do postele, nechtěly jsme si noční pohled na město z výšky nechat ujít.

Druhý den ráno jsme se na věž vypravily znovu. Bohužel jsme přišly asi o hodinu dřív než otvírali, tak jsme ten čas šly strávit do kasína. To jsme si nemohly nechat ujít, aspoň jednu hru, vyzkoušet jaké to je – prohrát či vyhrát? Zasedla jsem k ruletě, koupila si žetony za dvacet dolarů a hrála. Několikrát to šlo dolů, několikrát nahoru. Jakmile jsem měla dvacetosm dolarů, skončila jsem. V nejlepším přestat. Z Vegas jsem si tedy odvezla výhru osm dolarů :)

Vrátily jsme se zpět na věž. Z výšky je pěkně vidět na město, jak je celkem rozlehlé, ale to je tak vše. Okolo v podstatě nic není, pustina. Zvláštní pohled. Na věži jsou dvě atrakce, které se s vámi točí v prostoru a pak bungee-jumping. Obdivuju lidi, co do toho jdou, se mi dělalo špatně za ně. A to jsem se jenom koukala :)

Poté, co jsme se z věžě vrátily zpět a odhlásily se v hotelu, vydaly jsme se hledat tu známou ceduli, kterou město vítá své návštěvníky. Opět jsme jely po hlavní ulici Strip a pak ještě kousek pěšky. Už z dálky jsme viděly obrys cedule a následně i fotící se turisty, takže jsme to našly :) 

 Vystály jsme si frontu, zapózovaly si a šťastné, že máme ty nejdůležitější fotky, jsme se vydaly zpět, hledat autobus na letiště. Podle výpočtů jsme měly čas, vzhledem k tomu, že letiště je skoro ve městě a v podstatě jsme šly kolem něho. Bohužel autobus jsme hledaly déle než jsme plánovaly a když už jsme ho našly, tak jsme zjistily, že jezdí jenom jednou za hodinu a ten poslední nám ujel asi o pět minut. Zjistily jsme teda jiné spojení, ale kdo by čekal, že ve Vegas jezdí autobusy každých dvacet, třicet a více minut. No abych to zkrátila, navzdory tomu, že letiště jsme měly v podstatě za prdelou, trvalo nám celé věky se tam dostat. A když už jsme tam slavnostně dorazily a chtěly se on-line odbavit, chlásilo nám to chybu a že máme jít na přepážku. Tak jsme začaly hledat přepážku. Doběhly jsme (ano už jsme běžěly, protože čas se nachýlil do kritického stavu) na jednu stranu haly, tam jsme ale zjistily, že hledaná přepážka je přesně na opačné straně. Tak jsme běžely tam. Když jsme k ní konečně s vyplazeným jazykem doběhly, paní nám řekla, že už je bohužel pozdě, že to nemůžeme stihnout. No, podle nás bychom to asi stihly, kdyby se odlétalo z terminálu, u kterého jsme byly. Bohužel, opět k naší smůle, k našemu terminálu se muselo vláčkem, a to už by se fakt nedalo. Takže náš výlet do Las Vegas skončil tím, že nám uletělo letadlo :))

Následovalo to, že nám paní přerezervovala letenku na pozdější let a my jsme si musely přerezervovat na následující den autobus ze Seattlu. To znamenalo, že jsme zase musely přenocovat na letišti, což teda není žádná výhra. Sice jsme našly sedačky bez opěradel, na které jsme se mohly natáhnout, ale byla tam taková zima, že jsme stejně skoro nespaly. Takže po návratu  jsem večer vytuhla a spala jak miminko až do rána :)

Jak jsem zmiňovala v úvodu - nezapomenutelný výlet :)

Všudypřítomná Asie

Že je Kanada plná přistěhovalců nemusím ani připomínat. Je to místní politika – máme velké území, nedostatek Kanaďanů, tak šup, ať nám vypomůžou cizinci. Nebo lépe řečeno Asiati. Ti totiž tvoří největší část.

Bohužel jsme se nedopatřením ocitly přímo v jejich centru :) Richmond, kde bydlíme, je totiž jejich stát ve státě. Mají tu obchody s jejich zbožím, nápisy jsou v jejich jazyce, v bankách jsou jejich úředníci, v obchodech jsou jejich prodavači, takže nemusí ani umět anglicky. Ale tohle jsem už někdy dříve zmiňovala. Za těch pár měsíců už jsem to tak nějak vstřebala. Sice mi to hlava nebere, ale vzala jsem to jako fakt. Takže když jsem v rámci svých toulek po okolí, v práci je totiž v poslední době mrtvo, tak mám dostatek volného času, narazila na Budhistický chrám, mě už faaaaakt nepřekvapilo.

Vypadá to jako někde v Tibetu. Jednou jsem se tam chtěla podívat, tak už nemusím :)  V objektu je chrám, nějaké modlitební sošky, bohužel se v tomto náboženství nevyznám, tak jejich význam nevím. Jedinou sošku, kterou jsem poznala byl Budha :) Pak další různé budovy a samozřejmě tradiční zahrada. A v nabídce je dokonce i restaurace. Všude voněly vonné tyčinky, které si návštěvnící kupovali u vstupu a zapalovali je právě u těch sošek, Asiati se modlili a hrála nějaká modlitební hudba. 

P.S.

Původně jsem chtěla tento příspěvek nadepsat „Všudypřítomní Asiati“, ale aby to nevyznělo jako ten nadpis s hlodavci o dva články zpět, změnila jsem to, ale ono to tak ve skutečnosti stejně je :) Sibyla měla pravdu.

Ráj lyžařů

Do Whistleru, podle domorodců nejkrášnějšího lyžařského střediska a dějiště zimních Olympijských her 2010, se s námi vypravili i Jarda s Bárou, kteří se ve Vancouveru zastavili před svým návratem do „rodné hroudy“.

Lístky jsme si koupili na tzv. Snowbus – autobus vozící lyžaře tam a zpátky. Bohužel jsme si nevšimly, že odjíždí už  v 5:45 ráno. Takže vstávání bylo kruté :)

Silnici, která vede z Vancouveru do Whistleru se říká Sea-to-Sky Highway – od moře k obloze – protože vyjedete od moře, cesta vede podél pobřeží, postupně stoupá, objevují se kopečky až přijedete do hor. Moc pěkná podívaná. Vzhledem k tomu, že ve Vancouveru díky klimatickým podmínkám v podstatě nesněží a zima je mírná, těšila jsem se na sníh. Avšak upřímně – nic moc. I v Jeseníkách je ho letos víc. Ale prý den před tím pršelo. Tak dejme tomu, že je to omluva :)  Jinak se nedivím, že je to vyhlášené středisko. Tolik místa, sjezdovky kam se podíváš – všemožných délek, náročností, terénů. Ale pro chodce to tam v zimě  moc není. Jo, být tam v létě, to by bylo jiný kafe. No, třeba někdy příště. Tak jsme si aspoň vyjeli lanovkou až nahoru, kde jsme si prohlédli „panoramata“ a hlavně Inukshuk, a pak jsme se povozili tzv. gondolou „Peak-to-Peak“ mezi dvěma kopci. Opět něco na moji „lásku“ k výškám. V jedné kabince byla dokonce prosklená podlaha. No ještě, že jsme si do ní nesedli :)

Inukshuk

 Jinak Whistler jako vesnice je pěkný. Pro změnu jiná architektura než ve městě. Ovšem drahý. Co mě zaráželo byly značkové obchody (na hlavní promenádě) jako např. Guess nebo klenotnictví s diamanty. Ale, že mě to vůbec zaráželo, že? Prostě na snahu vytřískat z turistů a návštěvníků co se dá narazíte všude. 

Všudypřítomní hlodavci

Hlodavci jsou všude, i v Kanadě, Vancouver nevyjímaje :)

Když jsem minulý týden přišla do práce, tzn. do šatny hotelu Sheraton, neměla jsem jediné tušení, co na mě za  chvilku „kukne“. Jako vždy jsem otevřela skříňku, kterou jsem na začátku zabrala, ale kterou nemám pod zámkem, protože tam většinou nic cenného nemívám (kromě kyblíčku s rukavicemi, houbičkou a čistícím prostředkem a tenisky), a která je ve spodní řadě, tzn. na zemi. Vytáhla jsem kyblíček, tenisky a ještě kalhoty od uniformy, které jsem tam měla na háčku pověšené. No a začala jsem se převlíkat a chystat na „nástup na značky“. A jak jsem tak postupně začala ty věci zvedat, najednou koukám a ona na mě z podlahy kouká myška. Tak samozřejmě první co bylo, tak že jsem sebou leknutim cukla (ale na židlu jsem nevyskočila), no a druhé bylo to, že jsem začala řešit jestli vypadla z mých věcí, tzn. jestli byla ve skříňce. Bohužel vše v mém pátrání nasvědčovalo tomu, že to tak bylo. Smrad a hovínka – usvědčující důkazy tam byly. Kdo by to byl řekl, v takovém nóbl hotelu :) Ale takové věci se stávají i v „lepších rodinách“ :)

Pochopitelně jsem se hned začala rozhlížet po nové skříňce, což byl docela problém, protože jich tam volných už moc nebylo. Ale naštěstí se zadařilo, je v druhé řadě, a už tam mám vše přestěhované :)

Jsem zvědavá, co na mě „kukne“ příště. Každopádně místní myšky jsou úplně stejné jako ty naše :)

A už máme v šatně pastičky :)

Zima ve Vancouveru

Zimy ve Vancouveru jsou obecně velmi mírné. Teplota se pohybuje v průměru kolem pěti stupňů nad nulou a místo sněhu je k vidění spíše déšť. Ale i přesto i sem zima občas zavítá a připraví obyvatelům krušné chvíle, asi jako když napadne poprašek v Praze :) A tak se přihodilo, že si zimu ve Vancouveru vychutnáme i my a to včetně zimních radováne :)

Minulý pátek mě vytáhly kolegyně z práce na brusle. Nestála jsem na nich od střední školy. Ale vzhledem k tomu, že se jednalo o mladé holky z Dominikánské republiky, které v životě nezažily zimu a na bruslích nestály, nebylo se čeho obávat. Akorát toho, že sebou seknu, ale i přesto jsem se těšila. A jak jsem předpokládala, byla sranda. Musel na nás být úděsný pohled. Jako tři kačenky (nebo čuníci) jsme chodily kolem kluziště a neustále se držely zábradlí. Když o něho náhodou byl někdo opřený nebo jinak zavazel v cestě, vynaložily jsme veškeré úsilí, abychom je obešly a nesekly sebou :) a nožičky se přitom jenom třepaly :) Takhle jsme tam „chodily“, i s malými přestávkami, asi hodinu. Snažila jsem se jezdit s nohama do stran, asi tak nějak jak se to má dělat a jak si to pamatuju (teoreticky bruslení ovládám na jedničku :). Holky vypadaly jak na běžkách, spší chodily než bruslily :) Ale klobouk dolů, že si troufly a hlavně, že ani jednou nespadly.

Když jsem se večer vrátila, nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo sněžit. Proto mě ráno pohled z okna překvapil. Všude byla vrstva sněhu, takový poprašek, který se do večera rozpustil, ale neva, byl to sníh :) Potom nasněžilo znovu, tentokrát už trochu víc a přituhlo. V noci měly teploty klesat až k mínus šesti. Nemáme teploměr, takže si to nemáme jak ověřit. V každém případě, ať je to šest nebo deset, jsme na tom líp než v Calgary nebo Edmontonu, kde včera měli někdy v pozdním odpoledni mínus třicet. Jak mám zimu ráda, tak tohle by bylo moc i na mě. Takový otužilec fakt nejsem :)

Nedělní ráno

Slunné San Francisko

Na první týden v novém roce jsme si naplánovaly výlet do San Franciska ve slunné Kalifornii.

Na cestu jsme se vydaly v ponělí večer. O půl sedmé jsme odjely autobusem z Vancouveru do Seattlu v USA. Bylo to moje první setkání s americkými celníky. Byla jsem trochu nervozní, aby mě tam pustili, ale prošla jsem v pohodě. Dokonce i přes kontrolu zavazadel a se mnou i namazaný tousťák, jablko a sušenky. A to i přes to, že se jídlo převážet nesmí :) Romča už takové štěstí neměla a přišli jí na banán. Dostala napomenutí a příště by to bylo už na pokutu. Amíci jsou drsní :)

Po několika hodinách čekání v Seattlu na letišti, jsme se konečně vznesli a po hodině a půl letu jsme přistáli v San Francisku. Bylo osm hodin ráno a všude mlha (hustá tak, že by se dala krájet ) :) Soudruzi z wetter24.de předpovídali na oba dva dny slunečno a patnáct stupňů, ale město je častou mlhou proslulé, takže jsme napjatě čekaly jak to dopadne. Naštěstí to dopadlo v náš prospěch a v poledne se mlha rozpustila. Pak už jsme nezažily nic jiného než azuro.

První cesta po přistání vedla k mostu Golden Gate Bridge, nejznámější dominantě města. Bohužel kvůli mlze nebyl vidět. Nejmenovat se tak autobusová zastávka, člověk by ani nevěděl, že tam je :) Tak jsme se otočily a vyrazily k nejklikatější ulici Lombard Street. Během toho se mlha rozpustila a my se vrátily k mostu. Tentokrát už tam byl a byl úžasný. Mlha kolem něho sice byla pořád, ale to vůbec nevadilo. Naopak, dodávala tomu atmosféru. Neustálé jsme se zastavovaly a fotily, takže přejití tam a zpátky nám zabralo pomalu celé odpoledne :) Před setměním jsme se ubytovaly v hotelu a šly se ještě podívat na noční město, konkrétně přístaviště Fisherman’s Wharf. 

No, není krásný :)

 Druhý den nás čekala plavba na Alcatraz, bývalé nejstřeženější vězení (kde si pobyl přes čtyři roky i známý Al Capone), dnes historická památka a turistická atrakce. Prohlédly jsme si např. cely, jídelnu, maják, vězeňskou zahradu, hřiště a administrativní budovu. Zpět ve městě jsme zamířily k viktoriánským domkům. Popovezly jsme se historickou tramvají Cable Car, která je tažená lanem a projíždí strmými ulicemi San Franciska, tzn. nahoru a dolů, nahoru a dolů :) Domky jsme nemohly najít a jak jsme se tak rozhlížely oslovil nás kolemdoucí občan venčící psa, že musíme být jistě turisti, když se tak rozhlížíme :) Ptal se odkud jsme, a když se dozvěděl, že z ČR, tak se začal rozplývat nad krásou Prahy. To potěší :) Pak jsme se vrátily zpět do centra na náměstí Union Square, kde jsme viděly ještě vánoční výzdobu. Rozsvícené palmy, pod nimi rozkvetlé bramboříky (protože přes den mají tak cca šestnáct stupňů) a uprostřed náměstí kluziště. Zajímavá kombinace:)

Na zpátečním letu to s námi trochu házelo, ale jinak ok. V Seattlu jsme zase musely čekat  na autobus. Po předchozích zkušenostech s hraniční kontrolou jsme všechny zásoby snědly ještě před hranicemi. A oni nám tentokrát zavazadla vůbec nekontrolovali. Kanaďani tak drsní zřejmě nejsou :)

Na druhý den našeho výletu připadly i moje narozeniny. Bezesporu to byl nejhezčí dárek, který jsem si kdy dala za celých svých třicet let :))